říkat, že jsme krkavčí rodiče, ale on musí opravdu sám. Já jsem mu do dvaceti v rámci svých dobrých ekonomických možností pořád umetal cestičku, až se z něho stal rozmazlený fracek. Dokonce, když jsem obstarával vánoční dárky, kolikrát jsem neměl mu co koupit, poněvadž vše již měl. Prodavačka vždy: Tak kupte toto nebo támhle z těch dražších. A já: Paní, to už všechno má. Měl podkrovní pokoj 110 metrů čtverečních, tak si dovedete spočítat, kolik se tam vlezlo „krámů“. Některé nevzal ani do ruky. Nebyla to však jeho chyba, ale naše, respektive z velké části moje. Tehdy už od patnácti vždy vyhrožoval: Já tady s vámi bydlet nebudu, já se odstěhuju. Ale do 22 roků se držel zuby nehty. Ale musím říct, že i když brblal, tak i mnohokrát pomáhal. A tak jak je to nyní u nás opačné, než u většiny národa, tentokrát jsme nečekali až odejde on, ale odešli jsme my s tím, že pro něj nejlepším řešením je se o sebe postarat sám. (Samozřejmě jsme chtěli, ať se přestěhuje s námi, ale nemá prozatím zájem.) Je pravda, že jsme mu na začátek dosti ekonomicky pomohli, ale posléze jsme řekli: Dost, teď je to na tobě a i kdyby sis měl, pomyslně, rozbít hubu, tak se starej sám. A představte si, že to funguje na výtečnou. Začal se s tím životem opravdu prát a my vidíme již jeho první výsledky. No, moc ho nebudu chválit, aby se mu to, pokud to přečte, nevrazilo do hlavy. Tady vidíte, že je velmi důležité si přiznat i tu svou špatnou cestu, třeba i ve výchově. Vše se ale dá vždy spravit, ale musí se chtít!
A ještě když jsem v tom přiznávání: Po smrti neteře jsem to stále nosil v hlavě a kolikrát jsme si kladli i otázku, co jsme mohli zanedbat my. Jedině snad, že jsme nebyli důrazní na ten půst, ale toto si ona demonstrativně vydobyla. (Nebudu popisovat jakými způsoby.) V tomto případě si myslím, že máme svědomí čisté taky. Ale píši to proto, poněvadž z blízkého městečka paní, která měla zdravou výživu a byla taková uplkaná, tak se „furt“ na něco vyptávala. Ne pro příjem informací, ale pro příjem klepů. Posléze načala i o neteři. Když pak oznámila, že přijde na návštěvu, byl jsem radostí „bez sebe“. A jelikož jsem byl ještě nakupovat v blízkém Polsku a vidět jsem ji moc nechtěl, tož jsem se zastavil u jednoho obchodu. Si říkám: Už je to kousek, dám si pivo, ať to tu hlavu s těmi myšlenkami zamázne. Tak tam před