česnekačku, i když ve zdravější verzi, ale pro ni v daném stavu toto vhodné nebylo. Se cvičením to šlo z kopce - říkala, že se jí nechce. A furt: Honzi, podej to a podej ono. Dokonce i začala hovořit někdy sprostě. Tak jsem jí ze začátku dával písemné tresty, které se násobily, vždy po dalším. Byla to i taková hra. Aby byla pořád v nějakém dění. Jednou dokonce vyhodila slovně svého manžela, ale proč, po tom jsme nepátrali. A navíc Honza se také nechoval u nás vzorově. Asi největší problém byl ten, že kouřil a všechny tyto výpary pak dýchal na ni, poněvadž k ní spal přitulený. Mu říkám: Když už hulíš, tak se na ni nelep, poněvadž to dýchá a taky říkala, že jí to vadí. A tak jsme poslali Honziho domů. Ještě než odjel, se ale stalo, že ačkoliv Gába věděla, že si má na tu nohu po operaci dávat pozor a šetřit ji, vůbec toho nedbala. Měla ji mít co nejvíce nahoře. To ty lymfatické operované uzliny. Skončilo to tak, že na ní, jelikož skládala puzzle, seděla u stolu na židli, celá pokroucená, tři hodiny v kuse. Honza na to nic a my jsme měli dost práce, takže jsme si nevšimli. A to jsme ještě o upozornění lékařů, ohledně nohy, nevěděli. Na druhý den noha hodně otekla. A tím pádem bylo cvičení a jakýkoliv pohyb tabu. Tak jsme jí nohu polohovali, ale sotva jsme odešli, šup a nohu dolů. A na holou dlažbu. Pořád jsem za ní chodil s papučemi a navlíkal jí je. Zodpovědně vám říkám: Být to někdo jiný, už dávno bych ho vyprovodil, a to ne proto, že bych ho neměl rád, ale proto, protože se domnívám, že vím, jaké to může mít následky. A to jsem jí kolikrát říkal: Gábi, jestli to tak povedeš dál, tak tě odvezu domů. No, ale strejda, znáte to. Strejda odpustí. Navíc jsem stále ještě pendloval mezi Havířovem a Hošticemi kvůli prodeji domu, poněvadž tady se už peníze krátily. Jednou, to už na ten pohyb Gába zanevřela úplně a o půstu nechtěla ani slyšet, dostala nějaký záchvat. Něco jako epileptický. A po týdnu znovu, ale jen velmi krátký a vždy: jak rychle přišel, tak rychle i odezněl a vše bylo zase v pohodě, bez nějakých viditelných následků. Možná to bylo i psychického rázu, tedy takový vnitřně demonstrativní. Brzy poté přijel Honza zpátky, poněvadž já musel do Havířova, tak abych „holky“ nenechával samotné. Když pak dostala opět po týdnu záchvat třetí, dokonce jsem jí dával umělé dýchání (poprvé v životě), volal jsem sestře, že to vypadá vážně a ať ihned přijede s tím, že ji vezmou k lékaři, ať jí s nohou něco provedou a podívají se na ty záchvaty.