reagovat. Přestanou vám chutnat (co se týká jídla, pití a konzumace jiné) věci, které do těla nepatří, ale také budete „alergičtí“ na různé další nebezpečné vjemy z okolí. A to je tedy to pravé ořechové – nejořechovatější. Máme to vyzkoušeno na sobě, a také další hromady lidí, akorát, že nejsou tak blázniví jako Sovy. Proto nikdy nesvalujte vinu na doktory a jiné. Ti vám ty nemoci nedodali. Každý sám je zodpovědný za své tělo, chcete-li schránku.
KAŽDÝ SÁM JE STRŮJCEM SVÉHO ŠTĚSTÍ, tedy i neštěstí. Za mimina a mládež - rodiče.
A pokud někteří budete tvrdit, že to je osud, nebo že jste byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě či jiné bludy, věřte, že pokud by vaše tělo, tzn. i mozek, bylo čisté, sami byste instinktivně tyto věci vyřešili a včas byli schopni reagovat. Toto je pro změnu o vědomí, podvědomí, a u nás dříve u těch holdujícím alkoholu snad i o „bezvědomí“. (Třeba i jen částečném.) Ale toto budeme „studovat“ ve vyšších ročnících (rozuměj v dalších dílech knih). Dobré je získávat informace postupně, pro možnost jejich vyzkoušení. Inženýr též hned ve dveřích nedostane diplom. Ani ten, který má protekci. Každý až nakonec (tedy i ten protekční – bohužel).
Dost „odborných“ plků!
Já si to jakoby vždy pomyslně promítám pro sebe, jak bych asi reagoval já v „minulé kůži“.
V bývalé jídelně jsem si při přednáškách přebral takové motto o hubených a tlustých. Tedy v mém provedení. Dříve měli první slovo tlustí a říkali (já s nimi):
Až my tlustí budeme hubení, vy hubení už budete dávno studení.
A já nyní:
Až my hubení budeme studení, vy tlustí už budete dávno pohřbení.
Kruté? Ale pravdivé. My jsme zjistili, že čím více se jakoby snažíme ty lidi vyrvat z těch pomyslných hrobů, oni na to neslyší a zuby nehty se drápou (tentokrát ne nahoru), ale zpět. My přeci nemůžeme každému jedinci darovat svůj celý život a stále u něj stát. Tady je to o tom, že každý sám za sebe. Tak jako se sám „onemocněl“, tak takhle