konkrétně, kdo co viděl nebo zažil, ale je to opravdu jakoby z toho žánru sci-fi. K tomu se dostaneme až ve „vyšších ročnících Soví školy“. Opět vám ale nebudeme tvrdit, že toto ano, toto je správné a toto takhle funguje, pouze se pokusíme vám dát návod, jak si to můžete vyzkoušet a sami ověřit. Ale i v tomto případě platí, že každý sám za sebe, také musí sám za sebe chtít, a také musí pro to sám něco udělat. I když i v tomto případě je to jednoduché a zdarma. Nestavím se tímto do nějaké role „vyvoleného“, jak mi někteří postavově silnější naznačovali. Jsem naprosto nevýjimečný člověk, který měl pouze v danou chvíli (díky stravě a následnému vyčištění) možnost, jak já říkám, „nahlédnout pod pokličku“. Opět ale žádná sci-fi, nýbrž věci elektromagnetické, fyzické a chemické. V té mé jakoby nejvyčištěnější době (věřím, že jsem nebyl na pomyslném vrcholu, jde to ještě více), jsem byl takový moc šťastný a na nikoho jsem se nezlobil. Byl jsem jak „Franta Venclovský, když přeplaval La Manche“. Dokonce jsem pomyslně „padal okolo krku“ i jakoby svým nepřátelům či odpůrcům z dřívějška. To už mě měli fakt za cvoka. V Havířově spíše platilo, či platí: „Oko za oko, zub za zub“. Až poněkud později jsem si uvědomil, že tudy cesta nevede. Vede, ale pouze s těmi slušnějšími a přemýšlejícími, ale těch, jak se zdá, je menšina, anebo jsou schovaní pěkně v teploučku doma a potichu si říkají: Necháme to na osudu. Tak si říkám, jestli je to tak správně, když se potápí společnost? Každý může ale svůj osud změnit, nikdy nebyla a nebudou určena pravidla vašeho života, toto je jen výsostní právo vaší volby a rozhodnutí. Opět – KAŽDÝ SÁM ZA SEBE! Když se vám tedy někdo někdy snaží podsouvat, že člověk sám nic nezmůže, znovu říkám: Je to blbost a máte vždy možnost si to vyzkoušet. Takže z původní myšlenky o velmi slušném podání toho mého příběhu vznikla verze číslo dvě, a to tak trochu přisprostlá, „polopatická“ a naivní. Také bych raději psal jen slušně, spisovně a na úrovni (tentokrát ve spolupráci s ženou – jinak bych se musel ještě mnoho učit). Třeba jako starší ze Svěráků, který nepoužívá sprosté a hanlivé výrazy, a přesto je velmi vtipný. Na druhou stranu jsem si ale přebral Jarka Nohavicu, který má díky svým přisprostlostem úspěch v oslovování patřičně větší. A my potřebujeme oslovit tu skupinu větší, tu méně „zdravější“, tak proto i takhle. Tím, že tady kolikrát dělám ze sebe blbce, se vůbec nezatěžuji, poněvadž