Na těle a hlavě měla dosti velké boule. A začal boj. Nemohla dokonce ani spát. My jsme si s Evou vždy večer při ulehnutí pořádně pobrečeli, ale jenom tak nějak potichu, aby to nebylo slyšet, prostě ty slzy jako hrachy šly tak nějak samy od sebe. Když její manžel odjel po dvou týdnech domů, nastěhovala se do ložnice Eva, aby mohla být po ruce. Měli jsme takový měsíc spaní, nespaní. Po každém jejím zakašlání či převracení byl člověk v pozoru. Víte, myslím si, že ani tenkrát sestra nevěřila, že se to může podařit. Ale jí v danou chvíli už prostě nic jiného nezbývalo. (Dokonce říkala, že ví, že s Gábou je to moc špatné, a pokud u nás zemře, tak ať má alespoň ten konec života pěkný. A to vztahy mezi námi nebyly v dřívějších dobách nijak idylické, někdy spíše naopak.) A manžel Honza se snažil také pomáhat. První, čím mě sestra překvapila, bylo, že hned jak přijeli, tak mi skoro ve dveřích tlačila nějaké tisícovky. Jí říkám: „Neser“, když tak to nějak vyřídíme nakonec, ale to naše přijmutí není o penězích, nic nás to nestojí a ta trocha jídla, to nás neubude. Byla tady s přítelem, se kterým žije, a pak v podvečer odjeli s tím, že za dva dny si pro ni opět přijedou kvůli návštěvě lékaře v Ostravě. (Co se týká různých „ježdění po doktorech“ s Gabčou, v tom byla sestra vzorná. Když nemohla sama, vždycky to alespoň zařídila, jak se sama Gába zmiňovala.) Tehdy jsme namítali s Evou, že tak daleko a v takovém stavu jet je blbost a proč Gabču nepřivezli později, po prohlídce, ale bylo nám řečeno, že se už tolik k nám těšila a nechtěla odjezd odkládat. Po dvou dnech ji tedy k lékaři odvezli. Jelikož absolvovala v jednom dni cestování autem přes 300 km, přijela v dosti zbědovaném stavu. A stejně zjistili prd. No, některé lidi bych přehnul přes koleno. Trošku to zkrátím. Začala zdravě jíst, nebrala tabletky (ty před námi schovali do skříně - asi 15 druhů, vůbec jsme o nich nevěděli, až později). Honza jí hodně pomáhal při chůzi. Později už začala chodit sama o hůlkách. Začalo se jí lépe dýchat, po krátké době už žádná krev z plic. Dokonce se jí i ty bulky znatelně začaly zmenšovat, toho si zase všiml přítel sestry. Zapomněl jsem říct, že byla opravdu moc tlustá. Obličej měla jakž takž, ale tělo staré ženské. Snažil jsem se s ní vždy hovořit s humorem, ale tak, aby pravda vždy vyzněla. Brala to, a i když jsem si myslel, že jsem na ni moc přísný, moc nás překvapila, když nám říkala, jak moc nás má ráda a objímala nás. (Dříve jsme v rodině neměli až tak moc vřelé vztahy.)