letošní zimě by venku hrát nemohli. (Nad touto zimou se můžete zamyslet také. Takovéto moje téma, „tu což něgra“.)
Paráda.
A pak, že není o čem psát.
Ještě přidám penzión u Kladna. Tam nás zase budily projíždějící vlaky.
V Sokolově – pěkný hotel, ale ve čtvrti s nepřizpůsobivým se obyvatelstvem. Nevím, ale možná měli po výplatách. Jediný klid jsme zažili v táborském penziónku, ten byl také jeden z nejútulnějších.
Také je legrace, když na mě recepční pomrkávají s dotazem, zdali chceme postele u sebe. Já na to, že mi to je jedno, že jsem s tou paní ženatý. Oni většinou stejně nevěří, ještě jednou se na ni podívají a jen se lehce usmívají, jakoby říkali: „To víš, že jo, to říkají všichni.“
Kdybych jim řekl, že manželka má „paďocha“ na krku, tak by mi stejně nevěřili a kdybych ještě přidal, že tak dobře vypadá ze stravy, tak to by tak bylo na „záchranku.“
Celkem jsem pozapomněl na příhodu dosti zajímavou, kdy, když jsem zjistil po celé republice, jak to s těmi nemocemi doopravdy je a snažil jsem se to popostrčit jakoby shora, obrátil jsem se také mimo jiné na jednoho nejmenovaného poslance, nejmenovaného parlamentu, nejmenovaného státu, kterého znám již nějakou tu desítku let.
Říkám mu jak je to s tou rakovinou a ostatními. Celkem mě dosti s odpovědí překvapil, i když jsem toto částečně předvídal. Řekl mi, pane Sovo, nevím na kterého poslance, ani na kterou stranu bychom se s touto informací mohli obrátit. Řeknu vám pravdu, jim vůbec o lidi nejde. Jde jim jen o moc a o peníze. Opět brada dolů (moje).
A proč mi odpověděl tak přímo? S odstupem času jsem se dozvěděl, že milého poslance snad po 21 letech v doplňovacích volbách nezvolili. Proto ta upřímnost, normálně je naprášil. Když to tak vezmeme suma sumárum, ono to bude stejné na celém světě.
Samozřejmě vyjma české politiky.
A proto jsme zvolili taktiku zametání schodů odspodu, s pomocí všech slušných lidí, kterým není lhostejný jejich osud, popřípadě osudy druhých. Také jsem se rozhodl se do televizí netlačit, poněvadž