opravdu času nazbyt (na poctivé studium českého jazyka), toto je jakoby mé alibi. I když mě to trápilo hodně, teď už to neřeším. A navíc, když jsem se snažila knihu opravovat, manžel mi neustále zdůrazňoval: že to zbytečně dramatizuji, že není čas, že je třeba urychleně vydat knížku, že zbytečně umírají lidé. A taky zdůrazňoval, ať příliš nezasahuji do jeho stylu. Proto, stejně jako v prvním díle, se milovníkům českého jazyka omlouvám a snad to v budoucnu doženu.
Třeba jednou do naší miniuzdravovny přijede nějaký schopný učitel českého jazyka, já ho naučím vařit „mléko“ a klíčit „bobule“ a on mi na oplátku pomůže oprášit češtinu. Už teď se těším.
A teď k tomu mému psaní. Na několika místech v knížce se manžel zmiňuje, že se k psaní příliš nemám. Jednak mě nějak nechtěla políbit můza a jednak, když jsem viděla, jak mu to pěkně jde od ruky (levé), nechtěla jsem mu to kazit.
Jednou ho náš Adam pozoroval jak píše (opravdu celou knihu napsal jedním prstem – prostředníčkem levé ruky, což je opravdu hodno obdivu) a vážně k němu prohodil: „Nepiš tak rychle, ještě pokazíš počítač.“ Dále jsme prohlásili, že ani nemůžeme říct, že píše jako datel, protože ten by se mohl urazit. Načež jsme dostali záchvat smíchu a manželovi nezbylo, než se k nám přidat.
Po pravdě ale musím napsat, že při opravování jsem občas přidala nějaké to slůvko nebo větičku, popřípadě změnila slovosled, ale ne často, jelikož můj slovník není, bohužel, tak bohatý jako manželův. A navíc je to tak, jak manžel psal – tím, že spolu trávíme veškerý čas, je naše myšlení a konání téměř totožné, takže mnohdy se přeme, kdo určitou věc vymyslel nebo řekl první. Sebekriticky musím uznat, že je kreativnější, i když – někdy se stane, že mi nějakou myšlenku ukrade a ve své ješitnosti to nechce uznat – je to prostě chlap.
A nakonec, abyste věděli, že i lidé stravující se zdravě mohou mít smysl pro humor (u nás doma hlavně černý):
Leží takhle manželé Sovovi po ránu v posteli a manžel říká:
„ Miláčku, dneska je to 25 roku, co jsme spolu. Nakup a já uvařím nějakou dobrou večeři. Doufám, že i ty o tom zrovna přemýšlíš?!“