„No, to v žádném případě! Myslím na to, že kdybych tě zabila už tehdy, před těmi pětadvaceti lety, mohli mě zrovna dneska pustit na svobodu.“
T o b y l v t i p !
Manželé Sovovi letí spolu poprvé letadlem – na krátkou dovolenou. Manžel si vybojoval místo u okýnka a manželka, jelikož si toho řekli za těch 25 let, co jsou spolu už dost a navíc mají před sebou týden dovolené, se zapovídala s paní z vedlejšího sedadla. Po nějaké době se prodrala k okýnku a unavenýma očima se podívala dolů.
„To už musíme být hodně vysoko, když ti lidé dole vypadají jako mravenci?!“
„Evi, ale to jsou mravenci, my jsme totiž ještě vůbec nevzlétli“, manžel na to.
T o b y l t a k é v t i p !
Že nejsme „normální“ se ví už dávno. Kdysi, když jsme jezdili k našim známým do Uherského Brodu, říkala jejich mladší dcera Jana,
s krásným jihomoravským přízvukem:
„Přijede strýc a teta z Ostravy.“
„U nich doma je všechno jinak.“
„Strýc vaří a teta jezdí autem.“
Říkala to tak nějak rezignovaně, pomalu a s velkými odmlkami. (Bylo na ní vidět, jak se její dětský rozoumek potýká s otázkou, proč to u nás, u Sovů, není stejné jako v jiných rodinách?)
T o u ž n e b y l v t i p !
Loučím se s vámi a nebojte se zdravé!!! A hlavně se nezalekněte případných počátečních neúspěchů. EVA