všechna pryč, dodnes nemažu a je to už přes rok. V tomto případě neplatí heslo „Kdo nemaže nejede“. Já nemažu a jedu - zítra na tři dny s knihami do Čech.
V dobré víře volám doktorce a říkám ji: „Jano, čoveče, lupénka pryč, já jak napíšu knížku, tak jsi bez práce.“
Ale proč to píši. Jestli už byla lupénka za faraóna, tak ji musely způsobovat věci, které jsou totožné s dnešní dobou. Chemie, elektřina a další vydobytky nové doby ještě tehdy nebyly. Takže mi z toho vyplývá strava. Ale to také nechám na zdravotních profesionálech, já jedu dál.
Snad zas trochu humorně. V loňském létě, když jsme nově otevírali po přestavbě jídelnu, kterou jsme měli čtyři měsíce zavřenou, k nám zavítala jedna z dřívějších zákaznic. Ten, kdo četl jedničku, tak ví, že jsem se změnil opravdu k nepoznání.
Když jsem paní upozornil, že jsme původní majitelé a jsme na tomto místě už šestnáct let a ukázal jí knížku s mýma oběma podobiznama, zůstal jsem v šoku. Paní totiž dostala opravdový atak a s výkřikem: „Vy sprosťáku, co si to dovolujete se vydávat za pana Sovu, kterého já osobně znám, jelikož jsem s ním mnohokrát hovořila“, vyběhla z jídelny. Ještě venku pokřikovala, a tak jsem uvítal situaci, kdy okolo zrovna procházeli sousedé, které jsem poprosil, aby ji vysvětlili, jelikož tady bydlí již dlouho, kdo já vlastně jsem. Tehdy paní konečně připustila, že mám pravdu, ale stále nevěřícně kroutila hlavou a při odchodu si už mluvila sama pro sebe. Tak pro ní to byl určitě šok.
Zdravím chlapce z tajných služeb a podobného zaměření, kdy někteří v rámci identity musejí podstoupit mnoho plastických operací a já přitom ani řez.
Také, když jsem zjistil, že to tak perfektně funguje, tak jsem se jednou představil jako svůj mladší brácha. Podávám svému známému ruku a říkám: „Sova mladší. Brácha přijde za chvíli, je v kuchyni.“ On na to: „Nějaká podoba by tu byla“. Když se pak dozvěděl pravdu, taky v šoku.
A ještě do třetice. Dříve k nám do „masných krámů“ chodily dvě zákaznice po dobu mnoha měsíců, vždy dvakrát do týdne na vínečko.