ještě požiju, napadlo mě a stiskli jsme si pravice a představili se. V autě to bylo takové oťukávání s tím, že bonton byl na prvním místě. Já se ale docela rád směji, takže pro mě částečně nuda. Ale co, přišli jsme zde pracovat - tak Sovo drž. Po představení mé ženy v jídelně probíhala objednávka a vysvětlování ve stejně vážném a smutném tónu až do doby, kdy pan František pronesl, že nám řekne jeden vtip o Ostravácích, který se vykládá v Čechách: „ Proč se na Ostravsku mluví tak sprostě a krátce? Protože není čas, sakra“.
Moje žena na to, že odpověď zní trochu jinak: „ Boneničaspičo!“
A korunu jsem tomu nasadil já s tím, že celé to zní: „Kurvaboneničaspičo!“
Chvíli bylo napjaté ticho, ale opravdu jen chvíli. Pan František propukl v hurónský smích a normálně vycenil zuby jako kůň (samozřejmě nic ve zlém, má je pěkné).
Atmosféra se tímto uvolnila a bylo domluveno, že pan František odjede vlakem kolem 15.00 hodin.
Já už ale dopředu věděl, že se to nedá stihnou, poněvadž na sdělení celého mého projektu a zároveň objednávky zboží je to prostě málo. Začal jsem hovořit a hovořit a skutečně odjížděl až pozdějším vlakem v 18.00 hodin. A ještě jedna veselá.
Já byl v autě na silnici a pan František stál před nádražím a mával. Bylo už 18.02, a to ještě musel přes celou halu, přes turniket na perón. Vlak měl odjezd 18.07. V hlavě mi blesklo, ty vole, vždyť ti to ujede. (Zase nic ve zlém, ale já se opravdu narodil přímo v Ostravě). Vše však dopadlo dobře a vlak stihl. Do projektu se ale firma nezapojila.
(Později jsem hovořil telefonicky přímo s majitelem, nebyl zájem. Možná proto, že nejsme adventisté - ale to je jen můj názor.)
No a pak jsme nakontaktovávali další a další zástupce se zbožím, až jsme konečně prvního června rozjeli jídelnu s obchodem se zdravou výživou. To jsme ještě netušili, že toto podnikání budeme ještě dalších sedm měsíců dotovat, ale když blázni - tak pořádní.