První den výstavy končil, lidé se vytráceli a organizátoři pozvolna vypínali část osvětlení, takže nastalo takové přítmí bez lidí. I stánky se pomalu vyprazdňovaly.
A ejhle, pozvolna se k nám blíží pan Plánička s širokým úsměvem a hřejivými slovy: „Tak jak se vám prodávalo a jaký jste měli úspěch?“ To jsem teda čuměl.
Ale ono to mělo zřejmě jiný podtext.
Možná se chtěl dozvědět, zdali jsem si to nerozmyslel. A také náhodný fakt s tím osvětlením a vyprázdněným sálem zahrál své. Člověk to také svým způsobem nějak vycítí, že ten druhý není ve své kůži. Tak to na mě alespoň zapůsobilo. To už jsem byl ale na „koni“. Řekl jsem mu: „Vůbec nemusíte mít strach, já svá slova plním. Jediné co Vám ještě mohu slíbit je to, že Vám v knize věnuji plné dvě stránky. A bude tam pouze pravda. A nato jsem se mu již nevěnoval, poněvadž pro mne v danou chvíli tento člověk skončil.
Nemyslete, že jsem nad tím později neuvažoval. Dospěl jsem k názoru, že pokud by se toto vše podařilo prosadit někomu jinému, vůbec bych se na něj nezlobil a v podstatě bych měl volné ruce a mohl se věnovat zase sobě a rodině. Ale ten jeho projekt nebyl o tom, že pomůže lidem, nýbrž, že pomůže sobě. A to je „vo“ něčem jiném. Navíc celkem o problematice nic neví, viz z jeho dřívější návštěvy.
A jedna veselá z natáčení.
Když už jsem to všechno vymyslel a dal tomu patřičný kabát, kladl jsem si otázku, co že já budu zastávat ve společenství za funkci. Samozřejmě ani tady mě neopustila má „malá“ ješitnost, a tak jsem si vymyslel, že se stanu presidentem. Vycházel jsem z toho, že celé společenství by mělo být i tak trochu pojato v humorném hávu, poněvadž jistě znáte přísloví „Kdo si hraje nezlobí“.
Proto jsem se na konferenci členů miniparlamentu zeptal, jestli proti tomu nic nemají a pak že to odhlasují členové minisenátu. Ti totiž